Malířskou cestou

Martin Dostál

Malíř Tomáš Císařovský (narozen 1962) má za sebou téměř dvacet let pozoruhodné malířské práce. Její výjimečnost v kontextu českého, ale i evropského umění, může doložit seznam výstav, mezi nimiž nechybí samostatné expozice v nejprestižnějších pražských výstavních prostorách – v Galerii Rudolfinum a také v Národní galerii ve Veletržním paláci. Tomáš Císařovský si své postavení zasloužil bez ohledu na proměnlivost kontextu i zájmu publika tvrdošíjnou a koncepční prací v rozměru tradičního malovaného obrazu. Není divu, že v dnešním boomu závěsných obrazů je tedy opět ve středu zájmu milovníků umění, odborníků, výstavních institucí i sběratelů. Císařovský se navíc soustředí na komunikativní a vizuálně vděčná témata, která však vždy mají přesný, někdy i kontroverzní, sociální či historický obsah a dopad. Dominuje figurální a portrétní malba, doplněná v posledních letech o krajinné motivy.

Obrazové cykly, ve kterých Tomáš Císařovský pracuje – za všechny připomenu Z deníku dědy legionáře z roku 1988 o anabázi československých legionářů na Rusi, portrétní sérii „zrestituované“ české šlechty z let 1994 až 1996, nazvanou Bez koní, potréty tělesně postižených z konce let 90. či poslední konvolut obrazů Promlčená doba, na kterých jsou zachycena esa normalizační popmusic – jsou vizuální kapitoly, dokumentující jak malířovo individuální směřování tak českou societu s jejími společenskými a dobovými proměnami. Císařovského obrazy se tak stávají originální a obrazově atraktivní „kronikou“ tvůrčího, individuálního i kolektivního osudu. Cykly s historickým či společenským přesahem se prolínají s intimní vrstvou malířovy práce – s obrazy ze soukromí, z rodiny. Vzrušivě ješitná je série, na které se momentkově profiluje spřízněná vernisážová pospolitost.

Na přelomu 90. a 0. let se vedle figurálních dílek zjevuje u Tomáše krajina. Překvapivé rozšíření repertoáru ovšem zachovává typickou barevnost a fazónu dosavadních obrazů, výběr motivů je dán osobním prožitkem navštívených míst. Nápadné jsou u Tomášových krajin dva momenty. Jednak je to tíhnutí k „romantizující“ horské realitě, jednak zaujme jejich vyprázdněnost, a to i u míst s lidskými příbytky. Nejde však o pouhý odpočinek od halasu hlasů, které si můžeme pod figurálními výjevy evokovat. Oproštěnost scenérií umožní Tomášovi koncentrovanější práci se stylizací realistické pestrosti motivů a upozorní na výrazný kolorismus Císařovského obrazů, tedy prvky zdůraznující malířskost autorova zájmu. Ten ostatně hraje svoji dominantní roli i u nekonečné série akvarelů, ať už jde o náměty krajinné – některé vznikají dokonce v tradičním plenéru – nebo figurální.

U obrazů je pak podstatné zmínit, že vznikají historií vyzkoušenou olejovou technikou, protože je malíř Císařovský přesvědčen o jejích dosud nevyčerpaných vizuálních kvalitách.

Práce s olejem má navíc tu výhodu, že při povídání s autorem v jeho horním světlem prozářeném ateliéru dochází k čichové kontaminaci rozpouštěcími pryskyřicemi, tedy k přímému fyzickému opojení prostředky malby, ze kterých není úniku...

Tomáš Císařovský: …No tak krajiny. Ke krajinám ...

Martin Dostál: Nikdy jsi krajinu nemaloval, až nyní v posledních čtyřech, pěti letech?
- V patnácti šestnácti letech jsem se toulal Kokořínskem a maloval průhledy lesními interiéry. Pak už nikdy. Krajinářské, nebo spíše prostorové prvky, se sice objevily v mých mytologických nebo dřevěných obrazech, ale těžko se to dá nazvat krajinou. Záměrně jsem šel proti krajině, abych stáhl pozornost na výstavbu figury a portrét. Pozadí nebo prostor, kde se malované osoby zjevovaly, jsem zaplňoval absolutním prostředím, malířskou plochou.

- Tak trochu na způsob středověkého umění...
- Systematicky jsem se krajinným prostorem začal zabývat v cyklu zachycujícím postižené (z let 1998-1999). Téma si o to samo řeklo. Maloval jsem lidi, kteří jsou uvězněni na malém životním teritoriu. Pohyb v krajině, fyzický prožitek krajiny, je jim odepřen. Proto jsem je nechal levitovat v absolutním prostoru. Souběžně s tím jsem jako protiváhu udělal potemnělé krajiny, ze kterých je cítit prostorová radost. Opravdová radost, i když potemnělá.

- Radost bez lidí?
- Je to zdvojená opuštěnost. Na jedné straně je samota lidí, a proti tomu opuštěná krajina.

- Co s tebou udělala cesta za oceán do jihoamerického Peru?
- Pocit absolutna. Mohutná džungle, poslední ostrov přírody na planetě. Letěli jsme tři hodiny a stále byl pod námi neporušený zelený povrch. Dostal jsem pocit, že vegetace zvítězí nad lidským pinožením. A hned vedle džungle je v této zemi kousek pod rovníkem druhý extrém – šestitisícové velehory. Pocit absolutna, podobný, jaký jsem tuším poprvé zažil u Grand Canyonu, je to, k čemu se podvědomě vztahuju.

- Hory a kopce tímhle přirozeně a nakažlivě přitahují.
- Mně jde o skloubení našeho vnímání přírody s takovými totálními zážitky, chci je přetavit do namalované krajiny. V Peru jsem také zažil fenomén indiánství, v kontrastu k mému středoevropsky kulhajícímu romantismu z dětství, v autentické podobě a v bezvýhradné závislosti na zemi. I s tím, jak do jejich přírodního života vstupuje, přirozeně neštastně, vize našeho lákavého způsobu existence.

- Jak se to projevilo na obrazech?
- Zhutnila mně barevnost. Všudypřítomné bláto má úžasně intenzivní barvu pro malířské oko, s neuvěřitelnou škálou odstínů. Nad tím je nebe s kupami mračen z Pacifiku, které se vrství jako kontinent. Poprvé jsem tam uvěřil zpětnému propojení, možnosti namalovat vcelku krajinu s figurou, ne separátně jak jsem to dělal doposud. Figura a krajina spolu logicky sdílejí jeden obrazový prostor.

- K tomu dojdeš teoreticky nebo intuitivně?
- K namalování jakéhokoliv obrazu musí být dobrý důvod. Silný vizuální vjem, který zažiju, v sobě racionálně či intelektuálně zkoumám. V tomhle meziprostoru mezi nápadem a realizací si řeším pochybnosti, reviduji nápad, odbourávám skepsi. Předem zpětné vazby nedohledávám.

- Ve tvých obrazech jde hodně o sugestivnost namalovaného.
- Malířství je o energii a také je to přesvědčení o vhodném způsobu trávení života.

-Jaký má smysl pro druhé?
- Při procesu malování se odkládá nepodstatné. Jdu a otevírají se místnosti. Pro druhé by měl být obraz kumulací této energie a zkušenosti, zdrojem určitých vědomostí, vizuálním vjemem a setkáním se subtilní emocí. Obraz má platnější a trvalejší vliv na psychiku a způsob prožívání než jiná média.

- Proč jsi vůbec začal malovat?
- Mám pocit, že k malování jsem přešel plynule, od dětství. Akorát tak od 1. do 3. třídy jsem chtěl být designérem sportovních aut, protože to víc oslňovalo spolužáky a spolužačky. V mém případě má malování, logicky, souvislost s rodinou a s mým statutem benjamínka – otec kunsthistorik, dokonce malující kunsthistorik, jeden bratr sochař, druhý filmař. Pro mě je to ale dodnes velká otázka, zda-li vliv rodiny je výhodou nebo ne. Tím ovšem netvrdím, že by mě k malování nějak vedli.

- Po absolvování střední výtvarné školy a pražské Akademie ses vyprofiloval na konci 80. let jako malíř figurálních výjevů a svébytných portrétů. Co tě k tomu vedlo?
- Téměř programově jsem se tehdy rozhodl pracovat na znovukonstituování figurální a portrétní malby v Čechách. Zbavil jsem ji ale toho, co mě nebaví, groteskní vtipnosti v mezích zákona. Preferuji účastensky přímý pohled na člověka v jeho bezprostředních životních i sociálních situacích. V portrétní malbě mě vzrušuje možnost prozkoumat únosnost nového přístupu k historicky zakotvenému malířskému žánru.

- To se projevuje jak u skutečných postav současníků nebo historických osobností, tak u portrétů, kde anonymita zobrazeného slouží jako podklad pro typologickou či sociální studii. Zároveň je vnímatelná aluze na různá období v dějinách malířství. Která z nich tě nejvíce oslovují?
- Osobně mám silnou náklonnost k obrazovým příběhům jako takovým. V dějinách umění tíhnu k těm obdobím, která jsou jasná svým zřetelným malířským konceptem a pádnou, ale nenucenou monumentalitou. Obdivuji „vyprávěcí“ řady ranně byzantských anonymních mozaik, Giottovy fresky v Assisi a Padově, práce sienských malířů . A také portrétní sérii Mistra Theodorika, italské renesanční freskaře Masaccia a Mantegnu, z dětství pochopitelně pop-art 60. let a také Alexe Katze.Rovněž mám rád polohy, které deklarovaly svůj podstatný výstup na základě citlivé práce s barvami. U takového Poussina mě fascinuje božské vidění barevné harmonie, přitom jsou mi lhostejné příběhy, které namaloval. Ten samý pocit malířskosti v práci s barvou mám u italských primitivů a samozřejmě u Velasqueze. Dostavuje se podobná rozkoš, jakou má někdo při poslechu Mozarta.

- Někdy mám dojem, že v určité fázi malování preferuješ určitou barvu. Ke konci 90.let, okolo výstavy Červená pustina v Galerii MXM, červenou, jindy spíš modrou nebo zelenou.
- Všechny barvy jsou dobré. Červená, modrá. Všechny se hodí. Taková neapolská žluť s železitými pigmenty dokáže divy. Chtěl bych namíchat barvu, která neexistuje, ale stále se mi to nějak nedaří.

- Proč maluješ výhradně olejem?
- Olej mi přijde nejbližší naší živočišné podstatě. Je pružný, nevychládá. Vítězí v evoluci.

- A akvarel?
- Geniální technika. Osvěžuje mě, otevírá cestu, děje se. Oproti obrazu, kde je nutné všechno umalovat, je akvarel díky médiu vody bezprostřední, má obrovský prostor pro náhodu, vyžaduje okamžitou korekci.

- Registruješ vlastní rukopis?
- V okamžiku, kdy nevím, jak dál, ruka mechanicky maluje. Stíny rukopisu, to je snad to nejhorší, co se malířovi může stát. Dávám pozor, aby můj rukopis byl otevřený, deklarativní, nenápadně ho skrývám. Producírování štětcopisu mi až na výjimky vadí. Podstatná je kompaktní informace obrazu.

- Pro namalování obrazu je pro tebe důležité chytit atmosféru, gesto nebo si je vymýšlíš, konstruuješ?
- V obrazech přináším jistý příběh prostřednictvím vizuálního fragmentu, který deklamují postavy svým gestem, postojem, vzájemným vztahem. Obecnější věci k tomu dohledávám, ty nesou významové vrstvy komunikace. Bez toho by obraz neměl smysl. Co bych si počal s pouhým torzem?

- Kdy jsi si uvědomil, že máš osobitý styl?
- Od legionářského cyklu, tedy někdy od konce 80. let. Všichni tehdy tvrdili, že mám zřetelný styl. Někdy o tom docela pochybuji. Styl malíře často konstituuje jeho temperament, rychlost práce apod. Já o sobě vím, že postupně nasycuji barevné plány, jednotlivé tóny napínám k přesnosti  až do chvíle, než se uzavřou a sami ode mě odstoupí. Moje obrazy vznikají relativně dlouho.

- Máš ctižádot, aby tvoje obrazy zasáhly širší publikum?
- Neříkám, že jsem umělec, tvrdím o sobě, že jsem malíř. Je to můj kontakt se světem. Vizuální kontakt. Trochu mě možná ochromuje zvýšená míra skepse. Souvisí to s vícevrstevnatou zkušeností, kterou už mám. Nejsem gründer, nedobývám svět. Věci jsou zvratné v průběhu času, stačí si jen vzpomenout na konjukturu, kterou jsme, celá moje generace, zažili hned po Akademii na přelomu 80. a 90. let. Vždyť jsme vystavovali na místech nedostupných pro řadu generací před námi.

- Skepse?
- Trochu jsem asi skeptik, ale nekazí mi to radost. Intuitivně se vnitřně udržuji v soustředěném klimatu.

- Žádná krize kolem čtyřicítky?
- Stylizoval jsem se do ní, přišlo mi to slušné. Kolem čtyřicítky je totiž poslední šance na změnu, zkusit něco jiného. Už jsem tady v ateliéru dvacet let, co se ještě nového v malířství dozvím, co třeba zkusit malý hotýlek na horách? Říkám si, pořád můžu cokoliv, ale bylo by asi krajně pošetilé všechno hodit za hlavu. A taky mi to nedá pokoje. Vnímám síly zdejšího prostoru. Stále mě to láká na jeho průzkum. Čtu si o první republice, o ideích modernismu, vzrušuje mě otázka o povaze zdejší společnosti, jako zdroj tématu. Je to komplikované. Jak je silné zdejší prostředí, co z něho překračuje hranice, co jeho pamět s utajovanými a prosakujícími vrstvami, co jeho subkultura? Připadám si jak před velkým úklidem.

- Tvé obrazy se již od legionářského a masarykovského cyklu skládají do jakéhosi historického puzzle českého prostředí. Přitom stále mají životnost a poutavost.
- Také se nepovažuji za konzervativní element. Myslím, že je podstatné, k čemu se člověk vztahuje, kde se pohybuje. Vše se nakonec objeví v obrazech, včetně momentálního rozpoložení. Chuť a potřeba to podržet je velký tahoun. A konec konců, mě malování stále nesmírně baví. Před každým novým obrazem se těším, že mě s sebou vezme někam, kde jsem ještě nebyl.

© Tomáš Císařovský
© text Martin Dostál